Realistická analýza je předpokladem úspěchu

A to prakticky ve všem. Mám-li nerealistický podnikatelský záměr a nedokážu například správně analyzovat možnosti odbytu svých výrobků, anebo poptávku po svých službách, nutně musím skončit s debaklem a finanční ztrátou.

Stejně tak pokud nejsem schopen realisticky analyzovat ekonomické možnosti určité společnosti a nemám všechny relevantní informace k tomu a nakoupím-li na burze její akcie, musím utržit jen a jen ztrátu. A zaslouženě.

 A stejné je to v politice, pokud nejsem schopen realisticky a pravdivě analyzovat příčiny svého volebního neúspěchu, nejsem ani schopen přejít do opačného gardu a tedy třeba při příštích volbách získat úspěch. Současné vedení sociální demokracie a vlastně celý establishment sociální demokracie, tedy funkcionáři na krajské a okresní úrovni, se příliš nechtějí vracet do minulosti, ani té nedávné. Tedy do té  před volbami v říjnu 2017 a ani do té, která byla třeba před 7 – 12 lety. Otázkou, kterou by si měli klást, je, proč v letech 2005 – 2010 byla sociální demokracie ve volbách mimořádně úspěšná, vlastně nejúspěšnější, ve svých dějinách a proč se dnes, z pozice nejsilnější politické strany v zemi, kterou zaujala v letech 2008 – 2010,  dostala do komparzu politických stran ve sněmovně. 

Sociální demokracie potřebuje změny. V oblasti programové musí být cílem  získat nové voličské skupiny, protože prostě řečeno  politika sociálních dávek a podpory minimální mzdy měla stále více se zužující sociální a voličskou základnu. Až na výjimky jsem si nevšiml, že by někdo v předsjezdové diskuzi ČSSD přišel s nějakým ucelenějším konceptem programu. Jak se mám rozhodnout jako běžný člen či běžný volič ČSSD, koho chci mít předsedou či místopředsedou strany, když nevím jaké má vlastně  názory? Druhá oblast, které se musí ČSSD věnovat, je oblast marketingu. Pokusit se převzít strategickou iniciativu. Alespoň tu a tam. Prostě ČSSD už není ve vládě a s ohledem na její rozpolcenost v otázce účasti ve vládě není jisté, že ve vládě bude. A pokud nebude ve vládě, možnosti této strany sdělovat názory veřejnosti  budou velmi omezené. A to v zásadě jen prostřednictvím patnácti   členného  poslaneckého klubu ČSSD. Nechci být zlý, ale nedávno jsem byl v jedné internetové televizi, a když jsem se vedení této televize zeptal, kolik mají diváků, tak říkali, že to záleží na tom, kdo je hostem. A proto prý mě pozvali, aby měli větší sledovanost. Nedlouho předtím byl prý u nich v diskuzi nejmenovaný významný představitel  poslaneckého klubu ČSSD a sledovanost jeho vystoupení se blížila nule. Jinak řečeno, v opozici to s materiálem, který ČSSD převážně má v poslaneckém klubu bude velmi složité. A se Sobotkou v zádech.

 Za třetí  ČSSD bude muset stabilizovat svoji finanční bázi. Ti, kdo budou příštím vedení ČSSD, musí být velice kompetentní ve finančních otázkách a nesmí to být kompetence typu Starce. Prostě, někdo ve vedení ČSSD musí provést za pomoci špičkových právníků rychlý audit právních možností, které ČSSD v kauze Altner má. A zároveň připravit krizový plán řešení financí, pokud Nejvyšší soud stanoví  nějakou výši náhrady pro dědice advokáta Altnera (věřím, že to nemůže být  oněch 330 mil. Kč finanční náhrady, které Altnerovi přiznal pražský soud).

No a samozřejmě nejdůležitější věcí budou personáže, tedy osoby a obsazení, které budou tváří sociální demokracie v příštích měsících. Pokud to nebudou tváře takové, které by přesvědčily veřejnost, že jsou schopné prosadit změnu politických postupů ČSSD v podzimních komunálních a senátních volbách, dojde k další havárii. Delegáti sjezdu, jakkoliv jsou duchovně spřízněni s jednotlivými žhavými kandidáty na předsedu ČSSD, musí vzít v úvahu také jejich minulé angažmá v Sobotkově vedení. Je sice hezké, když teď tito kandidáti svorně říkají, že postaví ČSSD na nohy a že vědí jak nato, ale pak nepříliš všetečná otázka zní, proč to nedělali v těch předchozích letech, když součástí vedení ČSSD již  byli.

Nejváženější situace z hlediska volebního výsledku ČSSD je ovšem v Praze. Velice bych doporučoval poslanci Dolínkovi, který je i současným místopředsedou ČSSD, aby se věnoval jedné činnosti. Nemůže být náměstkem primátora Prahy pro dopravu na půl úvazku. A ještě bych mu doporučoval, aby podle možnosti v politicky velmi nepříjemných otázkách, jako je např. uzavření Libeňského mostu (jak se zdá z velké části zbytečné, protože po mostě mohla být nejspíš  zachována alespoň doprava osobních automobilů), nechal hovořit mluvčí magistrátu. Dokonce i nepříliš bystrá primátorka Prahy Krnáčová, se komentování této neblahé otázky dokázala vyhnout a nyní již dokonce veřejně říká, že kdyby to bývala věděla dopředu, že se zavře Libeňský most pro veškerou dopravu, celou věc by zarazila… Jinak řečeno Dolínek a pražská ČSSD v tom zůstali sami.

Stejně tak pozice pražské ČSSD před prezidentskými volbami. Její jednoznačná podpora miláčka české pravice J. Drahoše byla nepříjemným signálem pro pražské levicové voliče.

Ten potenciál levice v Praze není zas tak malý, jak ukázala prezidentská volba, 31% Pražanů podpořilo M. Zemana. A to je strukturálně zhruba stále stejný elektorát ve volbách, jaký měli sociální demokraté a komunisté dohromady. Dnešní elektorát ČSSD  v Praze bych odhadl na 3 – 4% a to nevěstí před volbami do pražského zastupitelstva a zastupitelstev MČ na podzim (o senátu v Praze nemá smysl ani hovořit) vůbec nic dobrého. A jak jsem slyšel s povolaných úst i Hlávkův  a Karlův most jsou prakticky nepříliš vzdálené od vyhlášení havarijního stavu. 

Ovšem to nejpodstatnější, co vidím v dnešní sociální demokracii k provedení změny  je to, aby byly zjednodušeny její stanovy. Duo Sobotka – Starec během let stanovy strany natolik zkomplikovalo, že je strana zbyrokratizovaná, zkostnatělá a hermeticky uzavřená. Řádí v ní kmotři. Vytvořil se v ní klientelistický systém, a pokud toto se nerozbije například přímými volbami předsedy strany, předsedů krajů a  okresů, těžko se z toho strana může dostat. Po přímé volbě se alespoň tu a tam může objevit nějaký politický talent. Zkrátka, pokud ČSSD povede nějaký netalentovaný ňouma, může to na konci roku vyústit v naprosté zničení strany.

Jiří Paroubek