Je vláda schopna hájit národní zájem země? Je vůbec schopna ten národní zájem formulovat

Podle mého názoru zájem země nespočívá jen v hodnotách, jako je demokracie, svoboda, nýbrž a zejména na zajištění růstu životní úrovně lidí. Jde dále také o to, aby lidé pociťovali, že se jejich život zkvalitňuje, mění k lepšímu.

Úkolem každé vlády by tedy mělo být, zajistit toto veřejné blaho.

To, že např. svoboda slova nemusí být absolutní, jsme se u nás přesvědčili v posledních třech měsících, kdy jakási organizace na pokyn vlády zablokovala několik tzv. proruských webů. Zřejmě proto, aby vláda ušetřila občany od trapného přemýšlení nad (dez)informacemi přicházejícími od druhé strany konfliktu.

Sdělovací prostředky sice u nás nezveřejňují informace, jak probíhají vojenské operace na východě Ukrajiny, ale protože jinak zveřejňují každý drobný ukrajinský úspěch ve válečné vřavě, je možné předpokládat, že vývoj vojenských akcí není zrovna takový, aby Ukrajinci a jejich političtí spojenci mohli jásat.

Rusové zřejmě během krátké doby dosáhnou dobytím Donbaské a Luhanské oblasti a jihu Ukrajiny, svých dílčích vojenských a politických cílů. Nyní je tedy pro Ukrajince vhodný okamžik k jednání. Pokud si Rusko splní tuto etapu svých válečných cílů, je pravděpodobné, že půjde dál. A je pak otázkou, kam zamíří? Na Charkov? Na Oděsu? Anebo na Kyjev?

Zdá se, že ani masivní vojenská pomoc Ukrajině ze strany Západu není schopna zásadně změnit situaci na bojištích.

Reálně má Rusko v aktivní armádní službě cca 800 tisíc vojáků, kteří jsou ovšem rozmístěni -  až na 150 – 200 tisíc vojáků na východě a jihu Ukrajiny -, po celém teritoriu Ruské federace.

Z vyjádření nejvyšších představitelů Ukrajiny je ale zřejmé, že jsou, pokud jde o své válečné cíle naprosto nesmiřitelní. Za současné situace očekávat, že se pomalý postup ruských jednotek změní na rychlý ústup před postupující ukrajinskou armádou, je ale také nerealistické.

Nejvyšší ukrajinští představitelé si zvykli okřikovat představitele suverénních států Evropské unie, u nichž mají pocit, že jim nejdou dost na ruku. Ale např. Německo má přeci svoje vlastní zájmy. Jedna věc je proklamace hodnot a druhá věc jsou zájmy německého hospodářství, které vytvořilo po 2.světové  válce silný  fundament pro trvalý růst životní úrovně a kvality života lidí. Myslím, že touto cestou by se měli vydat také čeští politici.

Je známo, že po zvýšení cen elektřiny ve II. čtvrtletí o cca 30%, hodlá ČEZ zvýšit ceny elektrické energie během následujícího roku třikrát až čtyřikrát. Ceny plynu mohou za období od 1. 7. vzrůst podle ceníku ČEZ až čtyřikrát.

Možná, že menším tempem – ale určitě mezi 20 – 30% - porostou  v základním spotřebním koši ceny potravin. Nejméně o 40 – 50% meziročně vzrůstají ceny pohonných hmot. 

Lze očekávat, vzhledem k neexistenci fungujícího systému výstavby levných komunálních bytů, s možností zastropování nájemného obcí, také růst cen nájemného. Prostě, zákon nabídky a poptávky reflektuje skutečnost, že levné komunální byty na trhu nejsou. A že se naopak zvyšuje poptávka po bytech daná tím, že v Česku se budou chtít usadit desetitisíce ukrajinských utečenců. Vláda na to kromě fantazií, fantaskních úvah ministra pro místní rozvoj o masivní bytové výstavbě komunálních domů, nedělá pro řešení daného problému nic. Žádný konkrétní návrh v legislativní podobě nebo alespoň záměr návrhu zákona. Prostě nic.

Náklady českých rodin, resp. domácností (nejedná se jen o úplné rodiny, ale třeba také o matky samoživitelky s jedním či více dětmi; ale také o důchodce, kteří zůstali sami) se střízlivě řečeno zvýší měsíčně „díky“ růstu cen energií, potravin, pohonných hmot a bydlení o 8, 10 či 15 tisíc Kč měsíčně.

Podíváme-li se na vývoj průměrné mzdy v Česku, ta v roce 2022 dosahuje téměř 39 tisíc Kč brutto. Ale pod touto průměrnou mzdou je, střízlivě řečeno, cca 70% českých zaměstnanců. Navýšení životních nákladů v tomto roce je ale natolik silné, že dramaticky zasáhne nejen nízkopříjmové skupiny obyvatel, ale i mnohé středněpřijmové skupiny obyvatel. O tom už kromě představitelů vlády, kteří  o tom mlčí jako  ryby, začal psát jako hotovou věc i jinak provládní tisk.

Samozřejmě,  že jsou možné divoké nárůsty životních nákladů lidí poněkud ztlumit rozumnými sociálními opatřeními. Vláda se pokusila o zvýšení příspěvku na bydlení, což ovšem dopadlo fiaskem, protože o tuto dávku si požádal jen zlomek občanů,  jichž se to týká. Důvodem je administrativní, naprosto vyčerpávající náročnost. Nyní vláda po několika měsících došla k názoru, že podmínky pro přiznání dávky zjednoduší. A tedy zpřístupní statisícům dalších potřebných. Je to vlastně skandální rozhodnutí, neboť vláda takto mohla postupovat mnohem dříve. Takový legislativní paskvil neměl ani vzniknout. Je to jen důkaz toho, že vláda vůbec nechápe sociálně -- ekonomickou realitu české společnosti.

Prvořadým zájmem pravostředové české vlády je účastnit se dodávkami vojenských materiálů a techniky na válce na východě Ukrajiny. S tím, že se tam bojuje o hodnoty, které jsou blízké i nám.

Vláda není schopna realistického pohledu na věci. Stačí jí, když bude pochválena našimi americkými spojenci a nejvyššími ukrajinskými představiteli. Ale ti ji volit nebudou...

Prodlužování konfliktu na východě Ukrajiny zvyšuje nejen nebezpečí celosvětového válečného, a tedy nukleárního konfliktu, ale bezprostředně vede k růstu cen strategických surovin, nezbytných pro český průmysl a české obyvatelstvo. Vláda mele cosi o hodnotách, ale tou základní hodnotou by přeci mělo být veřejné blaho občanů vyjádřené růstem životní úrovně a kvality života obyvatelstva. Tento zájem u současné vlády prostě není vidět.

Pokud bude vláda takto pokračovat, dojde k silné radikalizaci celých skupin a vrstev českého obyvatelstva. Češi jsou v zásadě velmi trpěliví a nepříliš radikální lidé, kteří nemají touhu jít do bojových stávek a tvrdých střetů se státní mocí v bojových demonstracích. Ale trpělivost má své meze.

Sankce proti Rusku mají 6 účinek i na evropské a zvláště silné na české hospodářství. Rusové počítají s tím, že sankce proti němu Západ zachová i po skončení války na východě a jihu Ukrajiny.

Česko a vlastně celá Evropská unie se zbaví levných surovin z Ruska – ropy, plynu, vzácných kovů – a bude dovážet dražší suroviny z celého světa. Rusko se na lopatky hospodářsky nepoloží, jak se v počátcích konfliktu na Ukrajině např. naivní redaktoři zejména v ČT různých „odborníků" ptali, ale přesměruje svůj obchod do jiných oblastí. Směrem do Afriky (JAR ad.), do Asie, Indie, Pákistán, Bangladéš, Vietnam a také do Latinské Ameriky. Bude vyvážet své suroviny a polotovary těmito směry.

Obávám se, že podobné závěry ve vztahu obchodu s Evropou a zejména s USA učiní také Čína. Na rozdíl od Ruska Čína může už dnes využít rychle se rozvíjející projekt „Pás a stezka“, v jehož rámci investuje desítky miliard dolarů do rozvoje infrastruktury  v cca 60 zemích Asie, Afriky i jihu Evropy. Prostě i Čína velmi pravděpodobně přesměruje postupně významnou významnou část svého obchodu nyní orientovanou na Západ, do jiných teritorií světa.

Prostě ve světě dochází a bude intenzivně docházet k velkým změnám struktury světového obchodu a toků exportu a importu celé řady zemí.

Jiří Paroubek