Výsledky parlamentních voleb ve Francii plné paradoxů

Když počátkem minulého týdne po prvním kole francouzských parlamentních voleb, zveřejnily velké francouzské deníky své prognózy pro druhé kolo, zdálo se vše jasné.

Macronova strana podle těchto prognóz měla jasně vyhrát, nejspíše s bezpečnou absolutní většinou v budoucím Národním shromáždění (NS).

Také Mélenchonovo levicové seskupení mělo podle těchto prognóz mít velmi slušný volební výsledek.

Marine Le Penová by podle průzkumů sice byla ve druhém kole úspěšná, ale žádná z těchto předpovědí se nedostala až na téměř dvojnásobek mandátů, jehož na konec strana Le Penové oproti prognózám dosáhla.

Jen republikáni se svým aliančním partnerem byli v prognózách zhruba nastejno, jak dopadly o týden později volební výsledky (74 poslanců) 

Volební výsledky z minulého víkendu jsou tedy plné paradoxů. Ve volbách sice zvítězila dosud vládní strana prezidenta Macrona Obnova s jejími spojenci, ale zdaleka nezískala absolutní většinu a ztratila oproti předchozím volbám více než stovku mandátů. Prostě nevýhra.

Problémem je, že nikdo kromě Macronovy strany není ani aritmeticky schopen sestavit budoucí funkční vládní koalici. Teprve příští týdny ukážou, zda je toho vůbec schopen E. Macron.

Prezident se dopustil vážných politických chyb v průběhu týdne před druhým kolem voleb. Jeho cesta na Ukrajinu a třídenní osobní nepřítomnost hlavní volební tváře centristů samozřejmě demobilizovala voliče této strany. Tedy alespoň částečně. Svým arogantním a bohorovným přístupem dal Macron najevo, že si je zcela jist volebním vítězstvím. 

No, a pokud bylo přes víkend hezky a pláže v Dauville a v Trouville, které jsou tak blízko Paříže a tak lákavé... Jistě přivábily tisíce potenciálních voličů Macrona a jeho strany, když přeci všechno bylo tak jisté. 

Teď bude muset Macron z hrušky dolů a začít pěkně jednat podle zásady „Já pán, ty pán“, s potenciálními politickými spojenci v NS. V první řadě se rýsují naogaullisté, ale jistou roli by mohli sehrát ve vytváření nové prezidentské většiny také socialisté. Ovšem se samotnými socialisty (jen 28 mandátů)  ta možná koalice aritmeticky ani nevychází.

Druhé na pásce skončilo ve volbách Mélenchonovo hnutí NUPES, opět s mnohem menším zastoupením v parlamentu, než mu predikovaly průzkumy zveřejněné po prvním kole voleb. Oněch 149 mandátů pro levici není jistě špatným výsledkem, ale vítězství to není, také spíše nevýhra. Melénchonove stranu Nepoddajná Francie (LFI) ze 149 mandátů, získaných levicí, připadne 84 mandátů. Následují socialisté s 28 mandáty, ekologisté s 23 mandáty a komunisté se 14 poslanci.

Menší levicové formace ihned po volbách přistoupily k naplňování předchozí politické dohody s Mélenchonem, že si vytvoří samostatné politické kluby. Jinak řečeno, spojená levice se hned na začátku volebního období rozdrobila, což samozřejmě nabourá její akceschopnost v NS. Ale zejména to způsobí, že tou první opoziční stranou v parlamentu se stane s 89 poslanci Národní sdružení M. Le Penové. Mélenchonova LFI totiž získala v NS 84 mandátů, takže právo první reakce na vládní návrhy v opozici nebude mít levice, ale M. Le Penová.

K levicovým stranám v parlamentu se nejspíš připojí ještě některé nezávisle kandidující levicové osobnosti, které se dostaly do parlamentu, případně i někteří regionalističtí politici. Je totiž praktičtější být v parlamentním klubu a požívat jisté výhody, včetně služeb zajišťovaných v rámci  klubu, nežli zůstat úplně mimo. 

Jak jsem výše uvedl, v žádné predikci příštího volebního výsledku po prvním kole se neobjevil počet mandátů, který nakonec M. Le Penová se svou stranou ve druhém kole docílila. Jejích 89 poslanců, to je oproti předchozímu výsledku voleb této strany (2017: 8 poslanců, 2012: 2 poslanci) neuvěřitelný nárůst. I co do počtu voličů je na tom Národní sdružení Le Penové lépe nežli kdykoliv minulosti (17,3% hlasů voličů). Ale upřímně, i silnější volební výsledek Le Penové v parlamentních volbách nemá žádný velký význam, ani vliv na budoucí politiku Francie. Nikdo se s touto stranou nebude spojovat.

Nicméně, téměř devadesát mandátů ve poslanecké sněmovně je nezanedbatelná síla, kterou nelze přehlédnout.

Na čtvrtém místě se ve  volbách umístila tradiční francouzská pravice, jejíž jádro tvoří republikánská, tedy negaullistická strana se svými spojenci. Pravice získala celkem 74 mandátů v NS. Republikáni tedy zaznamenali značné ztráty a především se dostali ve volbách na svůj nejslabší volební výsledek ve více než šedesátileté historii V. republiky, jejíž hlavní silou po většinu období byli.

Podívejme se do nedávné minulosti. V roce 2007 pravice získala skvělých 344 mandátů. V roce 2012 216 mandátů a v roce 2017 ještě 138 mandátů. Pokud by žily velké osobnosti této strany jako byli de Gaulle, Pompidou a Chirac, byly by jistě nepříjemně překvapeny trapnými volebními výsledky svých politických dědiců.

Dalším paradoxem výsledku francouzských voleb je, že i přes fatální oslabení jsou to právě republikáni, kteří mohou být klíčem k vytvoření nové stabilní prezidentské většiny.

Vstup do vlády pravice s jejími 74 mandáty a 7% hlasů voličů by pro neogaullisty byl za dané situace ternem. Ale možná i zničujícím momentem. Neboť být v pozici juniorního partnera ve vládě s partnerem, který je několikanásobně silnější, by vyžadovalo velké politické umění. Zatím republikáni skromně tvrdí, že byli zvoleni jako opoziční strana a v této pozici chtějí zůstat.

Pokud ale všichni zůstanou v opozičních řadách na svých výchozích pozicích a nikdo nebude mít zájem spolupracovat s Macronovým hnutím dostaví se dříve či později politická krize. Vláda bude muset pracovat ad hoc a získávat ke každému návrhu zákona novou parlamentní většinu. To se dříve nebo později zadrhne a vláda skončí a cesta k novým volbám do NS bud otevřená.

V každém případě Macronova nevýhra v parlamentních volbách zeslabuje prezidentovu pozici ve vnitřní politice země. Plány např. na reformu důchodového systému jsou v tuto chvíli z říše sci-fi. Tento záměr nepotvrdí ani socialisté a zřejmě ani neogaullisté. Pokud vláda nezíská stabilního koaličního partnera či partnery, bude se potácet parlamentem až do chvíle, kdy dostane ránu z milosti.

V zahraničí ovšem, pokud vnitřní nestabilita Francie nebude převyšovat obvyklou míru, může naopak prezident pracovat velmi uvolněně. Konec konců nebude se muset již ohlížet na další prezidentské volby. Ale v každém případě bude potřebovat podporu své strany a ta jistě nebude chtít být spojována s některými postupy prezidenta, na jejichž základě budou centristé ztrácet další hlasy.

Volební výsledky plné paradoxů skončily nevýhrou macronistů i levice. Ta se navíc po svém účelovém spojení rozsypala na čtyři celky. Zaznamenali jsme také vynikající volební výsledek strany M. Le Penové, který je jí politicky prakticky k ničemu. A neogaullisté hrají na rozdíl od rozhodující role, kterou hráli po většinu z více než šedesáti let V. francouzské republiky maximálně roli juniorního partnera případné středopravé koalice. Je otázkou, zda jsou již na konci svých politických sil připraveni padnout do propasti nicoty anebo využijí svého pozoruhodného mandátu ve funkci kingmakera.  Pokud této roli přivolí, bude mít Francie stabilní vládu. V opačném případě  budou zemi pronásledovat vnitropolitické krize, z nichž bude muset hledat východisko v předčasných parlamentních volbách.

Jiří Paroubek