Jiří Paroubek: Jakých bylo těch třicet let?

V úterý (12.11.) jsem měl možnost debatovat se studenty na Univerzitě Karlově a hodnotit průběh třiceti let, které uběhly od sametové revoluce. Bylo to zajímavě dokonce i pro mě.

Jak ukázal nedávný průzkum veřejného mínění, většina občanů se dívá na vývoj posledních třiceti let pozitivně. Ale nemalá část občanů těch třicet let pozitivně nevnímá a zhruba třetina občanů nevidí v obou režimech žádný rozdíl pro svůj vlastní život. Lidé vidí jako velké přednosti demokratického režimu možnost cestování, svobodného vyjadřování myšlenek atd. Na druhé straně je zřejmé, že nejméně milion lidí žije v Česku podle oficiálních statistik pod úrovní chudoby. A další miliony lidí, kteří už jsou sice statisticky nad hranicí  chudoby a patří tedy k členitým středním vrstvám, mají však  úplně jiné příjmové a tedy i výdajové možnosti, než-li střední třída v Německu, či Rakousku. Prostě miliony lidí u nás žijí - a nejsou to jenom důchodci - od výplaty k výplatě a nemají žádné, nebo jen minimální finanční rezervy. Další zhruba milion lidí žije pod kuratelou exekucí, což s jejich rodinami je svou četností už jen těžko představitelný počet našich spoluobčanů, kteří se potýkají každodenně s nejzákladnějšími problémy, aby uhájili svou holou existenci. Žijí ve stresu a v podstatě bez životní perspektivy ze dne na den.

České hospodářství přitom za posledních třicet let vzrostlo. Podle hrubého  domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele podle parity kupní síly dosahuje Česko momentálně  91% úrovně průměru EU. V Česku jsou ovšem velmi významné rozdíly mezi jednotlivými regiony. Praha patří k nejbohatším evropským regionům vůbec. Jsou však české regiony, které silně zaostávají za průměrem. Důvody toho je potřeba hledat mj. také ve způsobu ekonomické transformace počátkem devadesátých let. Kuponová privatizace vedla k dlouhodobému rozpadu celé řady českých podniků či k jejich zániku  a v jejím důsledku byl retardován vývoj významné části českého hospodářství, zejména Klausovy vlády nevyužily možnosti přímého prodeje klíčových podniků do rukou seriozních a zkušených zahraničních strategických partnerů. Tak jako se to podařilo Pithartově vládě  například v případě Škody Mladá Boleslav. Škoda Mladá Boleslav je dnes podnikem na světové úrovni využívající mezinárodní  distribuční sítě silného zahraničního koncernu.

Snaha udržet za každou cenu neefektivní privatizované podniky v chodu zejména ve druhé  polovině  devadesátých  let vedla k vytvoření tzv. bankovního socialismu. V jeho důsledku se největší české banky dostaly do situace obrovského zatížení toxickými aktivy. Ta v závěru devadesátých let převzal na svá bedra stát. Jednalo se  o ztrátu, a to jen v bankovním sektoru v rozsahu cca 500 mld. korun. Ztráty pro stát z chybně pojaté privatizace byly však ještě vyšší.

Chybné bylo také rozhodnutí o devalvaci a současně s ním také konvertibilitě české koruny v zásadě podle "veksláckého kurzu z Václaváku" počátkem devadesátých let. Tím došlo k dalšímu ohromnému výprodeji národního bohatství a také k tomu, že po umělém oslabení české koruny se staly moderní zahraniční technologie potřebné k modernizaci českého hospodářství nedostupnými. Zejména v druhé polovině devadesátých let padaly české podniky jako zralé hrušky ze stromu. A až Zemanova vláda začala věci důsledně řešit nalézáním zkušených investorů, většinou ze zahraničí, kteří vstupovali do těchto podniků. Do nejasného a turbulentního právního prostředí se v devadesátých letech nehrnul skoro žádný seriózní zahraniční partner. A řada zahraničních firem, které přicházely v té době do republiky, se snažila v podstatě rychle vydělat a s penězi  zmizet. Zvláštní kapitolou byly poklesy českého hospodářství v roce 2007 a dále v letech 2008-2013. Je zajímavé, že k poklesu české ekonomiky došlo vždy, když vládla česká pravice. Česká pravice na rozdíl od pravostředových stran v západní Evropě je ideologická a v zásadě nezná žádnou jinou léčbu v situaci hospodářského poklesu, než-li jsou fiskální škrty. Velkou chybou českých elit bylo také několikaleté udržování oslabeného kurzu české koruny na úrovni 27 Kč za jedno euro zahájené  ČNB v listopadu 2013. Na udržování této chybné politiky rotačky dodaly ČNB  dva biliony Kč vytištěných peněz, které byly postupně  směněny za eura. A které představují časovanou bombu do budoucna. Přitom reálný kurz koruny a eura je někde mezi 18-20 korunami za jedno euro. Tato akce ČNB oddálila přijetí eura u nás, což ve svých důsledcích mj. značně komplikuje situaci všem dovozcům i vývozcům zboží a surovin, kteří se musí zajišťovat proti kurzovému riziku. Tyto zajišťovací kurzové  operace stojí české firmy v souhrnu každoročně  mnohamiliardové částky. To snižuje jejich zisky a  následně také  příjmy státu z daní. Celá akce ČNB vedla ve svých důsledcích k tomu, že velké peníze vydělali vývozci (mluví se až  o 700 mld.Kč) a naopak se oslabila koupěschopnost českého obyvatelstva a prodražily se či odložily potřebné modernizace českých podniků progresivními světovými technologiemi a vybavením.

Prostě v oblasti ekonomiky udělaly české politické elity mnoho závažných chyb. Kdyby se tyto chyby nestaly, mohla být česká ekonomika mnohem dál a mnohem výš by tedy mohla být i životní úroveň českých lidí.
Na druhou stranu je potřeba říci, že ze všech transformujících se zemí ve střední a východní Evropě má česká ekonomika největší sílu a pokud ji srovnáme například s novými spolkovými zeměmi SRN (bývalou NDR), kam každoročně v posledních třiceti letech směřují ze západní části Německa ohromné transfery peněz, nelze si nevšimnout, že česká ekonomika je na tom lépe, než-li bývalá NDR.

Vstup ČR do EU v roce 2004 nesporně pomohl české ekonomice, která je extrémně závislá na vývozu. Také postupné přejímání evropských právních norem mělo převážně pozitivní vliv na českou společnost.
Se stále smíšenějšími dojmy se ovšem dívám na současnou funkci NATO. Země NATO ve svém souhrnu dávají do své obrany ohromné finanční prostředky. Nesrovnatelné s jakoukoliv zemí na světě. Jen americké výdaje na zbrojení jsou každoročně  nejméně desateronásobně vyšší než-li vojenské výdaje Ruska. A nejméně tři- až čtyřnásobně vyšší než-li vojenské výdaje Číny. Hospodářství Česka bude v příštích letech silně poškozovat současnou americkou administrativou silně uplatňovaný požadavek na navýšení vojenských výdajů až  na 2% HDP. Zejména americké zbrojařské koncerny budou spokojeny, ale český stát bude muset krátit své představy na financování sociálních, školských programů, či programů zdravotní péče a dalších.
Poměrně rychle se po sametové revoluci  vytvořil vcelku fungující systém politických stran. S jednou silnou stranou nalevo od středu a s druhou silnou stranou napravo od středu. Tento systém demokratických  politických stran fungoval vcelku bez velkých problémů téměř  dvacet let. Již v roce 2010 však uplatněním podnikatelského politického projektu Věcí veřejných došlo k prvnímu projevu oligarchizace české politiky. Bohužel se však do značné míry oligarchizovaly i politické strany samotné. Stranická oligarchie v jednotlivých politických stranách bránila tomu, aby se více  uplatňovali  noví, talentovaní lidé. K umístění na předních místech kandidátky byla lepším předpokladem než-li erudice a schopnosti příslušnost k určité stranické zájmové  skupině, či klanu. Systém přirozeného výběru kádrů v českých politických stranách tak funguje,  a to i s ohledem na malou četnost jeho členů, jen omezeně. Klientelismus a korupce jsou jevy, které se staly postupně zejména v posledních deseti letech nedílnou  součástí české politické reality. Proto se mohl objevit Andrej Babiš a jeho hnutí a mít  takový  úspěch. V hnutí ANO se objevila celá řada politických talentů, kteří v předchozích letech nenašli uplatnění v jiných politických stranách, Tradičním politickým stranám také  chybí charismatičtí lídři, kteří by byly plně konkurenceschopní  A. Babišovi.

Podle průzkumů veřejného mínění prakticky všech agentur se může většina českých parlamentních stran obávat příštích voleb do sněmovny, neboť se vesměs  pohybují kolem hranic volitelnosti, jež  je pro volby do sněmovny 5% hlasů. Tento osud „sestupu do divize“ může podle průzkumů  potkat například i nedávno ještě nejsilnější stranu v zemi, sociální demokracii.
Prostě český politický systém má mnoho problémů a zdá se, že velká část politických lídrů a jejich stran nedokáže získat dostatečnou důvěru české veřejnosti. Zkrátka důsledky společenského převratu před třiceti lety jsou nejednoznačné a jejich hodnocení je do značné míry ovlivněno osobní zkušeností a prožitky každého jednotlivého  občana.

Jiří Paroubek