Rád bych připomněl, že R. Fico a Smer (a jak ukázaly volby i většina Slováků) jsou proti této válce. Mezi programovými cíli Smeru, které Fico prosazoval před volbami, bylo mj. zastavení dodávek zbraní ze Slovenska na Ukrajinu s tím, že podle něj dodávky zbraní Ukrajině ze Západu jen prodlužují válku, ve které zbytečně umírají tisíce lidí. Ať už na ukrajinské nebo na ruské straně.
R. Fico přitom nezpochybňuje, že tím, kdo vyvolal válečný konflikt, je Rusko, ale nevidí jeho vinu za vznik tohoto konfliktu tak jednoznačně. Ostatně, podobný názor mám i já. Pokud by američtí generálové v Pentagonu a v NATO tolik netoužili posunout východní hranice NATO až na ruskou hranici, neměli bychom tento problém.
Současně ale Fico říká, že chce pomoci Ukrajině v humanitární oblasti a také při obnově státu. Toto já osobně vidím jako mnohem cennější, nežli případné dodávky zbraní Ukrajině, které toho mnoho neřeší.
Pozice PES je dnes militantní a proválečná. Což pro mě, jako pro „celoživotního“ socialistu je silně nepřijatelné. Socialisté by se měli poučit ze svých starých omylů a chyb, které udělali v minulosti, např. při zahájení I. svět. války. Tehdy zvesela hlasovali v drtivé většině pro válečné úvěry a na podporu války. Ta znamenala miliony zmařených životů, miliony zmrzačených, promarnění ohromných materiálních a jiných hodnot. A skončila de facto jen příměřím s dvacetiletým mírovým intermezzem před pokračováním konfliktu mnohem obludnějšího ve II.světové válce.
R. Fico a Smer už jeden podobný konflikt se Stranou evropských socialistů v minulosti absolvovali. Bylo to po vzniku první Ficovy vlády v roce 2006, do které Smer přizval i zástupce Slovenské národní strany a Mečiarovce. To bylo důvodem pro pozastavení členství Smeru v PES. Tato situace trvala až do konce roku 2009. Tehdy, na kongresu PES v Praze bylo Smeru členství v PES navráceno. Ovšem s vydatnou pomocí české sociální demokracie (ČSSD), tehdy pod mým vedením. V té době ovšem ČSSD poživala vysokou prestiž, kterou měla díky svým vynikajícím volebním výsledkům.
Socialistické hnutí v celé Evropě a zejména v České republice v současnosti zmírá na úbytě. Šmardovci jsou dnes – až na L. Zaorálka – válečnou a protiruskou stranou. Je zřejmé, že po „modernizaci“, kterou provedli na jaře na sjezdu, kde se zbavili svého dlouholetého názvu z úspěšného období strany a přihlásili se k „válečné politice“, která plně souzní s názory Bruselu, je nikdo soudný nemůže volit. Zejména proto ne, že mlčeli přitom, když vláda a parlament přijímaly ponižující vazalskou vojenskou smlouvu mezi Českem a Spojenými státy. Ta je mimochodem násobně horší, nežli kdyby zde před lety byla umístěna americká radarová základna 60km od Prahy. Tehdy tomu ale ČSSD spolu s občanskými iniciativami zabránila.
Robert Fico jde pro mě pochopitelnou cestou, když mluví o potřebě zahájení mírových rozhovorů mezi Ukrajinou a Ruskem. A evropská administrativa v Bruselu, včetně převodových pák typu předsedy Strany evropských socialistů, udělá vše pro to, aby zabránila vzniku Ficovy vlády. Anebo aby R. Fica „uklidnila“, jinak řečeno, vlastně zkorumpovala svou mainstreamovou podporou. Na to jistě R. Fico nepřistoupí, protože by to bylo obrovským zklamáním pro jeho voliče, kteří by mu to nikdy nezapomněli. PES by měla být ve svých postojích pružná a neměla by se uchylovat k nátlaku vůči jedné z nejúspěšnějších evropských sociálnědemokratických stran.
Již ve třech středoevropských státech – v Česku, v Maďarsku a v Polsku – socialistické strany živoří. Způsobila to řada důvodů, ale především nejrůznější tzv. modernizace a liberalizace těchto stran. To byla a je cesta do pekel. A na tuto cestu chtějí činitelé PES dostrkat také R. Fica a jeho Smer.
R. Fico se správně vyjádřil v tom směru, že teď tento nátlak PES nebude řešit, neboť musí řešit ustavení nové slovenské vlády. Kroky PES mohou mít ovšem velmi rozkladný účinek a ve svých důsledcích mohou P. Pellegrinimu poskytnout alibi k tomu, aby nešel do vládní koalice s R. Ficem, když ten může pravděpodobně byl exkomunikovaný z PES a aby naopak šel do vládní koalice s pravicí...
Konec konců i velký politický popleta, šéf tak řečené SOCDEM, Šmarda, již označil Progresívné Slovensko, které je samozřejmě pravostředovou stranou, za levicovou stranu. Na tom je vidět, jaký zmatek panuje v hlavách lídrů české sociální demokracie, nebo spíše toho, co z ní zbylo, ale bohužel také Strany evropských socialistů. Raději uvidí proválečný slovenský kabinet bez Smeru, v němž se zcela zkompromitovanou slovenskou pravicí bude ke svému politickému sebezničení kráčet Peter Pellegrini a jeho Hlas.
Jiří Paroubek
