Také nelze podceňovat vliv ústavního právníka Kysely, který je jedním z prezidentových poradců.
Je neuvěřitelné, že se prezident Pavel sešel se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, aby ji sdělil, že by v případě lichtenštejnské žaloby na ČR, jež jde primárně proti tzv. Benešovým dekretům, byla lepší dohoda. Toto defenzivní stanovisko českého prezidenta ve věci tak klíčové jako je ochrana ústavního pořádku, jehož jsou tzv. Benešovy dekrety součástí, může poškodit vyhlídky České republiky ve sporu s Lichtenštejny.
Je neslýchané, že nikdo z představitelů soudní moci nebo dalších vysokých ústavních činitelů státu, ale ani akademické obce se proti tomuto prezidentovu postupu neohradil.
Když si vzpomenu, jak byl v minulém funkčním období představiteli opozice, ale také akademické obce a soudní moci a zejména médii proháněn bývalý vedoucí prezidentské kanceláře, který údajně informoval soudce v určité kauze o názoru prezidenta republiky na celou věc, pak je to neuvěřitelná změna.
V podání prezidenta zde probíhá snaha de facto zpochybnit poválečné dekrety prezidenta republiky. Vydání majetku Lichtenštejnům, které odmítly české soudy všech stupňů, by otevřelo stavidla pro požadavky dalších německých šlechtických rodů, kterým byl po roce 1945 zabaven v Československu jejich majetek. Proč se pak zastavit u hranice roku 1945? Vždyť je možné napravit „nespravedlnosti“ vzniklé Švehlovou pozemkovou reformou, která byla v podstatě založena na zrekvírování majetku šlechty a církve po roce 1918.
Další úžasný joke, který se prezidentovi povedl, je, že by se Česko, respektive menší evropské země, ke kterým Česko patří, mohlo vzdát v EU svého práva veta v některých otázkách. Znamenalo by to opustit princip jednomyslnosti v rozhodování vedoucích orgánů Evropské unie, především pak Evropské rady.
Prezident Pavel celou věc vůbec nedomýšlí. Česká republika a s ní vlastně všechny středně velké a menší země EU by se zbavily vlivu na rozhodování v řadě ošemetných otázek. A pak už by EU byla jen útvarem, který plní příkazy a záměry největších evropských zemí, tedy především Německa a Francie. A Česká republika by se tak stala ne druhořadou zemí, jakou je nyní (do kteréžto pozice ji dostala především současná vláda), by se stala zemí třetiřadou, zemí s omezenou suverenitou.
Kdysi jsem zažil v praxi tzv. Brežněvovu doktrínu, kterou uplatňoval bývalý Sovětský svaz ve vztahu ke svým „aliančním spojencům“. Umístění sovětských vojsk na našem území se ubránil dokonce i takový věrný komunistický funkcionář, jakým byl Antonín Novotný. Po zničení Pražského jara Sověti utáhli opratě všem satelitním státům. Dnes nás čeká něco podobného.
Bohužel, zájmová skupina, soustředěná kolem současného prezidenta zřejmě postrádá jakékoliv zábrany a bude zkoušet trpělivost společnosti, kam až může zajít.
Žijeme v zemi, která se propadá do dluhů. V zemi, jejíž vláda se „postarala“ o to, aby chyběla důležitá léčiva. V zemi, jejíž vláda a prezident akceptovali vazalskou vojenskou smlouvu se Spojenými státy. V zemi, kde životní úroveň lidí za minulý a tento rok klesne v průměru nejméně o pětinu. V zemi, kde nefunguje dostatečně svobodný tisk, který mlčí i k tak zásadním vyjádřením prezidenta, která jsou, podle mého názoru, na hranici vlastizrady....
Jiří Paroubek
